Na návštěvě u Pána Zla - Kdo se směje naposled..

Na úvod: Texty v závorkách jsou mé škodolibé, zlomyslné poznámky ;-)

Lord Voldemort spokojeně seděl na svém, až příliš okázale zdobeném trůně, v největší místnosti, lépe řečeno hale, svého až příliš okázale honosného paláce. S připitomělým úsměvem, pokud se tak dalo říkat grimase, kterou dokázal na svém nezdravě bledém obličeji vytvořit, si vychutnával svůj triumf. Konečně. Konečně dosáhl svého a měl před sebou svého úhlavního nepřítele Harryho Pottera, bezmocného, neozbrojeného a bezbranného, dokonce bez jeho psích ocásků Hermiony Grangerové a Rona Weasleyho. Harry si totiž, s arogancí a egoismem sobě vlastním (což schovával za takzvaný “zachráncovský komplex“), zjevně myslel, že když bude po viteálech pátrat sám, bude to bezpečnější. To by se ovšem nesměl kruh smrtijedů kolem Pána Zla rozrůstat tak rychle. Potter měl tu smůlu, že Voldemort nejen o jeho pátrání po viteálech věděl, ale že má po celé zemi své špehy, informátory a spoustu dalších pomocníků v podobě lidí podmaněných kletbou Imperio, takže věděl o každém jeho kroku. Smrtijedi tedy jednou využili situace, kdy se Harry, zoufalý ze svých neúspěšných pokusů, zpil do němoty a oni ho bez problémů unesli do Voldemortova paláce.
Teď tu ležel, spoutaný a zmlácený u nohou Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit. Lord Voldemort si své vítězství nadšeně vychutnával a rozhodl se, že než Harryho konečně zabije, trošku si s ním užije.
„Jaké to je být bezmocný, jen čekat, být spoutaný a nemoci se ani pošťourat v nose?“ dotíral na svého zajatce.
Harry, hrdý a drzý, ostatně jako vždy, se nedal a kontroval: „To bych stejně neudělal. Jen bych víc cítil tvoje smradlavé nohy!“ (vždycky mě dostávalo, jak všichni mluví spisovně..).
Voldemort se naštval. Bylo to poznat podle náhlého vzplanutí jeho šarlatových očí. „My chceme být za každou cenu vtipní, že ano?!“ zazněl ledově, avšak nepatrné zachvění hlasu jeho vztek prozradilo. Třikrát se hluboce nadechl a vydechl. „Když máš tolik humoru, jistě sneseš trochu bolesti, viď?“ zeptal se, už zklidněný, medovým hlasem, který nevěstil nic dobrého. „Crucio!!“
Obrýlený mladík už byl zvyklý a něco už vydržel. Zkousl si ret, div si neudělal díru pro pirsing, aby mu neunikla ani hláska (však říkám, že je namyšlenej).
To bylo i na Lorda moc: „Tak ty si se mnou nechceš hrát?! Na to se podíváme! CRUCIO MAXIMA!!!“ zařval a už se ani nenamáhal vztek skrývat.
To už Harry nevydržel a začal křičet. To, co z něj ale vycházelo, se dalo přirovnat k tomu, jak by reagoval na to, kdyby mu Voldemort čistil kysličníkem odřený loket.
Pán Zla už začínal být nepříčetný. Nevěděl, jak je možné, že kletba, kterou sám vymyslel a léty používání dovedl k dokonalosti, na toho spratka nefunguje jako na ostatní. Vysvětlení bylo prosté. Harryho to bolelo. Dokonce hodně moc bolelo. Jenže byl nachlazený a tak mu delší hlasitější projevy činily trochu problém…
Voldemort se trochu zklidnil a vsadil na svůj obvyklý postup při mučení a získávání informací: „Přiveďte tu mrňavou mrchu Weasleyovou!“
Jeden ze smrtijedů k Pánu Zla přistoupil a zašeptal mu cosi do ucha. Harry na podlaze sice natahoval uši, ale slyšet to nemohl.
To nevadilo, jelikož se Voldemort v zápětí rozkřikl, teď už opravdu hystericky: „Jak to myslíš, Notte, že utekla?!?!“
Černovlasý mladík se musel usmát. Ginny byla vždycky šikovná holka. Po pár minutách, když se Vy-víte-kdo zklidnil několika Cruciaty praktikovanými na zmíněného smrtijeda, opět obrátil pozornost na svého “hosta“. Nevěděl co s ním. S kletbou Imperius si s ním moc legrace neužije. To už věděl. Cruciatem taky ne, jelikož neměl ponětí o Harryho nemoci. Než se však stihl rozhodnout co dál, rozrazily se jedny z nesčetných dveří lemujících halu a dovnitř vplula jakási prostorově náročnější žena v hnědo-červeno-béžových šatech, velice silně připomínajících Ronův společenský hábit (předpokládám, že jste všichni viděli HP4). Harry, který stihl zaslechnout poznámku jednoho ze smrtijedů: „Ježíš, stará Raddlejová!“ úžasem oněměl. Než mu stihlo všechno pořádně docvaknout, žena se rozkřikla velmi nepříjemným, hlasitým jakoby nakřáplým hlasem: „Voldíku, jak to, že už si zase hraješ s kamarády na Vládce světa a nepřišel jsi k večeři?! Už mě přestává bavit čekat pořád u stolu, jestli se dnes ráčíš dostavit nebo ne. Tohle bys neměl svému zlatíčku dělat, jinak o něj přijdeš…“
Pán Zla se zmohl pouze na zamumlání čehosi, co si Harry, stále více v šoku, přeložil jako: „Ano, miláčku“
Ale paní Raddlejová ještě se svým monologem neskončila: „A už by sis tu taky mohl nechat vymalovat. Ta šedivá je příšerná. Viděla bych to na červenožluté proužky, nebo květinový vzor (váleček ;-). A ty pláště co s kamarády nosíte…“ rozhlédla se po přítomných smrtijedech, chvějících se potlačovaným smíchem. „Černobílá kombinace je dneska hrozně nemoderní. Teď frčí pastelové odstíny. Třeba pistáciově zelená s růžovou… Hned zítra půjdeš a nějaké seženeš.
Po Voldíkově dalším rezignovaném: „Jistě, miláčku“ už se Harry neudržel a začal se usmívat. Vůbec nedbal na to, že spoután kouzlem leží na tvrdé studené a špinavé zemi a nemá u sebe hůlku. Jeho úsměv přešel do smíchu a ten následně ve velmi hlasitý až hysterický smích. Harry se prostě řehtal na celé kolo. Možná se o něj pokoušelo šílenství, protože fakt, že Pán Zla, Ten-jehož-jméno-se-všichni-bojí-vyslovit, obávaný Lord Voldemort, vlastní něco takového jako je manželka, říká jí “miláčku“ a nechá si od ní rozkazovat, by bylo silné kafe pro každého a zvlášť v situaci, v níž byl právě teď Harry. Černovlasý mladík se smát nepřestával. Ba naopak, řehnil se čím dál víc. Voldyho “zlatíčko“ jen nechápavě zíralo na chlapce svíjejícího se na podlaze a Voldemort se hanbou propadal před svými smrtijedy a, světe div se, i před svým nepřítelem. Harry už nemohl dýchat, a pak se začal i dusit. A jelikož Pán Zla riskl postavit se proti pistáciovo-růžovým hábitům trapným argumentem, že by se to k temné straně nehodilo, a protože smrtijedi byli plně zaujati tímto sporem, neboť na jeho výsledku závisela i jejich image (image je na nic, poslouchej svou žízeň..), tak si pomalu modrajícího hocha nikdo nevšímal…